dimanche 25 septembre 2016

Communauté d'hommes réels

Communauté d'hommes réels

« Qui dit « communauté », qui fait de la « communauté » l’unité de base de sa pensée politique, parie de fait pour les hommes réels, les hommes de chair et de sang, de labeur et de créativité, contre les visions abstraites de l’homme, où celui-ci n’est plus qu’une unité dissociée d’un tout préalable, jugé obsolète et combattu comme anachronisme, ou un rouage d’une mécanique débarrassée de toutes valeurs et de toute mémoire. Le message des « communautariens » est universel en tant qu’il implique la défense de toutes les communautés d’hommes réels dans le monde, et qu’il implique ou devrait impliquer la volonté de généraliser ce principe à l’échelle du continent européen et, par extension, du monde tout entier. »

Robert Steuckers, « Le retour de la « communauté » dans la pensée politique américaine ».

Merci à Reginhart de m'avoir sélectionné pour son site magnifique de citations:  http://www.reginhart.eu

samedi 24 septembre 2016

Robert Steuckers – Evropský počin: Geopolitické eseje

Robert Steuckers – Evropský počin: Geopolitické eseje

Robert Steuckers
The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Toyntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.
Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.
Thalassokracii (námořní mocnost) pochopitelně ztělesňovala Británie; pozemní mocnosti pak Rusko, Francie, Rakousko-Uhersko a Německo. Británie se evropské pozemní velmoci včetně Ruska snažila zkrotit a rozdělit všemožným diplomatickým manévrováním, mj. podporou Japonska a Osmanské říše proti Rusku. Británie se také postavila proti evropské jednotě, i té prosazované Ruskem skrze aktivní podporu Svaté aliance. Jako protiváhu thalassokratických snah obklíčit Evropu Haushofer navrhoval spojenectví Německa, Ruska a Japonska. Dnešní geopolitičtí teoretici a stoupenci evropské jednoty pak často mluví o „ose Paříž-Berlín-Moskva.“
Británie nakonec sáhla při „blokování“ Evropy dokonce až k vlastnímu sebevražednému zničení ve válkách proti Evropě v letech 1914-1918 a 1939-1945. Následkem těchto mezievropských válek se evropské říše staly dlužníky Spojených států, zatímco předtím byl vztah obrácený. Po válce byly tradiční evropské říše rozbity – tento hlavní válečný cíl USA by výslovně zakotven jak ve Wilsonových Čtrnácti bodech za První světové války i v Rooseveltově Atlantické chartě za války Druhé. Dočítáme se v nich, že stěžejním pilířem poválečného světa se má stát volný trh, což znamená smrt říší. (viz K. R. Bolton, The Geopolitics of White Dispossession, Radix, Vol. 1, 2012). Dnes to nazýváme globalismem, který – jak Steuckers podotýká – využívá doktrín jako liberalismus či multikulturalismus k rozštěpení organických společností.
USA tedy od Británie převzaly úlohu přední světové thalassokratické mocnosti. Thalassokracie se rodí z kupeckého ducha. Toho dříve ztělesňovala Británie obchodníků disponujících nepřekonatelnou námořní flotilou a pod britským patronátem také kapitalistický étos přišel s ekonomickou doktrínou Manchesterské školy, která dnes v nemalé míře spoluurčuje chod větší části světa. V protikladu k této thalassokratickému pojetí ekonomiky stojí německá škola Friedricha Lista, který prosazoval autarkii světadílů a pevninských mas. Tuto dva soupeřící se staly jednou z frontových linií světových válek. Britský triumf se však ukázal Pyrrhovým vítězstvím a zadlužené impérium se záhy po válce rozložilo.
Zatímco britská tradice přece jen ještě vycházela v jádru z indoevropského ducha, vznik Amerických kolonií a později Spojených států formoval především puritánsko-kalvinistický étos. USA jsou dědictvím civilizace, která spenglerovskou terminologií už vstoupila do své pozdně úpadkové životní fáze (toto je mimochodem jediný Steuckersův odkaz na Spenglera). Spojené státy byly koncem něčeho starého, nikoliv začátkem něčeho nového. Jejich náboženstvím byly od počátku peníze a v rámci puritánského smýšlení není kultura o mnoho víc než zbytečným rozptylováním od práce. Stran této otázky Steuckers zdůrazňuje, že USA vzešly z kalvinistko-puritánského mesianismu. Max Weber psal o kapitalismu a puritánské etice, a přestože ho Steuckers v těchto esejích nezmiňuje, zůstává Weber velice cenným zdrojem při zkoumání charakteru Ameriky i kapitalismu coby mesianistického vyznání. Znamená to, jak si velmi dobře uvědomují ruští eurasianisté, že střet mezi odlišnými vyznáními dnešního světa nepostrádá metafyzický rozměr.
Víceméně nemá smysl dohadovat se o tom, zda je dominantní mesianismus pohánějící americkou světovou politiku židovského původu a účelu, či o židovském charakteru puritanismu. Síla, označovaná ruskými eurasianisty (i Steuckersem) jako „atlanticistická“ geopolitika soustředěná kolem angloamerické thalassokracie, opakovaně projevila ochotu obětovat zájmy Izraele a sionismu, a podobnou absenci skrupulí v tomto ohledu projevili i „dvorní Židé“ jako Kissinger, podle některých segmentů krajní pravice ztělesňující sionské mudrce. Steuckers v této otázce mluví o Izraeli jako nástroji americké geopolitiky, spíš než opačném stavu, kdy je podle obecně rozšířeného mínění americké krajní pravice Amerika přívěskem Izraele. Člověku možná vytane na mysli pozice SSSR, kde vyšlo několik vynikajících děl o sionismu, určených pro celosvětovou čtenářskou obec, jako kniha Jurije Ivanova Pozor: sionismus!, v nichž je sionismus označován za osvědčený nástroj oligarchické geopolitiky.
V této sbírce esejí nenalezneme rozsáhlé debaty ohledně definice „Evropy,“ jakkoliv narážíme na početné odkazy na historické postavy, politiky i akademiky, z nichž je každý stručně představen v jedné z téměř pěti set poznámek dr. Jacoba. Objevuje se však stručné zamyšlení nad pojmem „Říše.“ Podle Steuckersova mínění Hitlerova říše nesplňovala kritéria tradičního vymezení pojmu, definovaného transcendentní Ideou, schopnou zahrnout pod sebe nejrůznější etnické skupiny, ale zároveň naprosto odlišná od liberálního multikulturalismu vnucovaného americkým kapitalismem, jehož umělost, jinak také označovaná za „globalismus,“ postrádá jakoukoliv kvalitu trvalosti, místa či identity poskytují lidství samotnou podstatu bytí. Skutečně lze říci, že Říše coby imperiální koncept představuje cosi organického a to co vyprázdněná levice nazývá „neoimperialismem“ tuto přirozenou kvalitu nemá a ve skutečnosti je naprostou antitezí skutečného impéria. Pro vymezení a dějiny pojmu královské ideje a toho, co je to impérium v tradičním pojetí, odkážu čtenáře na dílo Julia Evoly, jehož hlavní práce byly v nedávné době přeloženy do angličtiny, velkým dílem nejspíše následkem oživení zájmu o esoterismus tvořící jednu z hlavních os jeho politického myšlení. Při pátrání po kořenech ideje Říše dospívá Steuckers až k předevropské tradici „proto-Peršanů,“ jejichž široce pojatý rytířský a královský étos povinnosti a poslušnosti tvořil sociální základ pro prekapitalistická organická společenství po celá tisíciletí.
Steuckersova  sbírka esejí se ovšem soustředí na jisté praktické otázky evropské jednoty, o nichž se obecně příliš nemluví, jako význam telekomunikací, evropského vesmírného programu, satelitních komunikací, transevropských dálnic a dalších komunikačních systémů. Předpokladem evropské svrchovanosti podle něj je konec americké nadvlády v těchto oblastech. Právě na tomto poli může Rusko sehrát významnou úlohu a přichází zde na pořad dne „eurasijská“ vize spojená s obrodou ruského vlivu, který by ruku v ruce s prosazováním evropské geopolitické strategie vystavil stopku americké „atlanticistické“ thalassokratické strategii usilující o oddělení Evropy od Ruska. Steuckers označuje tento geopolitický průlom „de-enklavizací,“ rozbitím americkým vlivem vytvořených omezení, která nejzřetelněji vyšla na povrch během „barevných revolucí“ v postsovětských zemích a nepokojích vyvolaných v Libyi, Iráku a Afghánistánu. Kromě toho se Steuckers zabývá i významem evropské politiky spojenectví s iberskou Amerikou, s přirozeným středem zájmů v bolívarské Venezuele. V této zemi se skutečně vize jednotného bolívarského bloku stala oficiálním postojem elit; také jde ovšem o vizi Juana Perona, v jehož geopolitické diplomacii měla důležité místo i Kaddáfího Libye. (viz K. R. Bolton, Perón and Perónism, Black House Publishing 2014)
Není bez zajímavosti, že Perón se během svého španělského exilu stal stoupencem belgického geopolitického teoretika Jeana Thiriarta, v rozpracovávání jehož odkazu Steuckers pokračuje. Za další pozoruhodný souběh lze považovat vzájemné působení Nové pravice, de Benoista, Thiriarta a ruských neoeurasianistů v čele s Duginem. Mezi styčné body patří mj. odkazy na geopolitické teze Mackindera a Haushofera, především klíčové pojmy Heartland (vnitrozemí Světového ostrova bez přístupu k nezamrzajícím mořím) a Rimland (pásmo izolující Heartland od nezamrzajících moří) při vymezení geopolitických sfér, pozemních a námořních mocností i jejich ze své podstaty protichůdných světonázorů; a právní filozofie Carla Schmitta při definování identity a opozice. Steuckers se shoduje s Duginem na důležitosti pěstování asijských spojenectví. Skupina BRICS je projevem vlivu Dugina a jeho eurasianistů na Putinův režim – a zčásti i příčinou neukojitelné nenávisti „atlanticistů“ k Putinovi. Steuckers i Dugin shodně přisuzují klíčovou úlohu při výše zmíněné „de-enklavizaci“ Eurasie Číně. Podle Steuckerse Čína podobně jako Japonsko agresivně nešíří své náboženství, ani se v rámci mezistátních interakcí nevměšuje do vnitřních záležitostí států – na rozdíl od USA, které morální hesla dlouhodobě využívají coby svou upřednostňovanou strategií. Čína (znovu – podobně jako Japonsko) si uchovala své tradice při současném přijetí technologií, přestože Steuckers upozorňuje, že Čína převzala i „západní“ a „sociálně darwinistický“ model rozvoje. V tomto bodě jsem, přiznám se, poněkud obezřetnější, snad kvůli podvědomé provinciálnosti protinožců a mému odporu k okouzlení novozélandských podnikatelských i politických kruhů Čínou, datujícího se už od dob Mao Ce-Tunga. I když se Steuckers dotýká otázek ropy a dalších surovin, jednou z oblastí mého zájmu je úloha nadcházejících „válek o vodu“ v Eurasii, kdy Čína systematicky upevňuje svou kontrolu horních toků většiny asijských řek v Tibetu, a v této otázce se začínají objevovat první náznaky zásadního konfliktu i mezi Ruskem a Čínou. (Viz Bolton, Geopolitics of the Indo-Pacific, Black House Publishing 2013).
Dalším pozoruhodným a (na pravici) sporným bodem Steuckersova myšlení zřejmě bude jeho odmítání separatistické a „identitární“ politiky rozmanitých evropských etnických skupin. Chápe tento vývoj jako krok nazpět od evropské jednoty a výchozí body těchto identit označuje za povrchní. S ohledem na Evropskou unii (kterou nazývá „eurokracií“) sice lze zvýšenou poptávku po pevnější identitě v reakci na všeobjímající materialismus a hédonismus EU – odvozený z amerického vzoru s jeho jakobínsko-zednářským ideologickým impulzem – vnímat jako pochopitelnou, Steuckers však v dotyčných národních a etnických hnutích nevidí nic s dostatečnou kulturní hloubkou. Vyjadřuje obavy, že separatistické tendence jsou odvrácením se od skutečné evropské Říše, které kontinent jen roztříští. V mnoha takovýchto „krajně pravicových“ hnutích se pak skutečně setkáváme s programem vycházejícím z neoliberalismu a islamofobie, čímž se stávají nadšenými fanoušky Izraele, podobně jako když některé části „pravice“ za Studené války bezmyšlenkovitě papouškovaly původem trockistické protiruské a protisovětské slogany.
Steuckers velice trefně ukazuje kořeny současného (zavádějícím způsobem pojmenovaného) „neokonzervativního hnutí“ právě v tomto trockismu. Neokonzervativci si udržují vysokou míru vlivu na americkou zahraniční politiku a úspěšně vzkřísili rétoriku Studené války pro boj s novými i staronovými nepřáteli: „islamofašismem,“ jak jej neokonzervativci překřtili, i věčným protivníkem Ruskem. Jak autor podotýká, kořeny americké doktríny „permanentní války“ lze bez velkého přehánění vystopovat k trockistické „permanentní revoluci“, z níž se tedy fakticky stal úhelný kámen americké zahraniční politiky. Konkrétněji pak neokonzervativní geopolitičtí stratégové prostřednictvím americké moci usilují o vytvoření neutuchající nestability – „ustavičného konfliktu.“ V zásadní studii na téma zahraniční politiky, kde byl tento pojem představen americkým geopolitikem Ralphem Petersem, je za základní prvek této ničivé strategie označen kulturní rozklad šířený MTV, Hollywoodem apod. ke zničení posledních stop tradice a roztříštění cílové společnosti. Praktické případy, podobné trockistickému a CIA financovanému Congress for Cultural Freedom, který během Studené války využíval jazzu a abstraktního expresionismu, ovšem v podstatně širším a pokleslejším měřítku, dnes vidíme na propagaci „hip-hopu“ a podobných kulturních počinů mezi evropskou mládeží americkým ministerstvem zahraničí. (Viz K. R. Bolton, Babel Inc., Black House Publishing 2013).
Osobně za nejvýznamnější prvek díla považuji Steuckersovo určení USA jako hlavního protivníka Evropy a Ruska a označení metafyzického rozměru propasti, která je dělí – jde o střet odlišných pojetí světa a jeho osudu. USA zůstávají, když si vypůjčím Yockeyho výrazivo, „vnějším nepřítelem,“ který ve Schmittově pojetí protivníka může pomoci sjednotit a zformovat evropský ethnos, oživený symbiózou s Ruskem. Není bez zajímavosti, že Steuckers nečerpá ze Spenglera, ale z díla Arnolda Toynbeeho. Jeho teorii civilizace, podle níž civilizace vznikají skrze „výzvu a reakci,“ vnímá jako tvůrčí dialektiku, která dokáže oživit – pro změnu Spenglerovými slovy – civilizaci v její zimní fázi, senilitě a směřující vstříc smrti. Evropská odpověď tváří tvář současným výzvám se může ukázat jako obrodný podnět. Rusko nepochybně ukázalo cestu a svým povědomím dějinné mise může propůjčit novou představu o vlastním osudu také Evropě.
Recenze Kerryho Boltona na knihu Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays vyšla na stránkách Euro-Synergies (Forum des résistants européens) 7. září 2016.

samedi 10 septembre 2016

Malal le Réprouvé lit "Les matrices préhistoriques des civilisations antiques dans l'œuvre posthume de Spengler : Atlantis, Kasch et Turan"

Oswald Spengler: Atlantis, Kasch, Touran


Lecture du texte par Malal le Réprouvé


Titre original: Les matrices préhistoriques des civilisations antiques dans l'œuvre posthume de Spengler : Atlantis, Kasch et Turan

Pris du site Vouloir parmi d'autres articles. (http://vouloir.hautetfort.com/archive...)

Texte isolé (en anglais): http://www.counter-currents.com/2010/...

Issu de Robert Steuckers, Nouvelles de Synergies européennes n°21, 1996

Monté avec Audacity et VSDC Free Video Editor.

mardi 6 septembre 2016

Quelques remarques sur la « French Theory »




Quelques remarques sur la « French Theory »

On me demande souvent quelle est ma position face à ce que le monde académique américain appelle la « French Theory ». Elle peut paraître ambigüe. En tous les cas de figure, elle ne correspond pas à celle qu’ont adoptée des personnalités que les maniaques de l’étiquetage placent à mes côtés, à mon corps défendant. Récemment, un théoricien néo-droitiste ou plutôt néo-néo-droitiste, François Bousquet, a rédigé un opuscule pamphlétaire dirigé contre les effets idéologiques contemporains de l’idéologie que Michel Foucault a voulu promouvoir par ses multiples happenings et farces contestatrices des ordres établis, par ses ouvertures à toutes les marginalités, surtout les plus farfelues. A première vue, le camarade néo-droitiste Bousquet, qui a accroché son wagonnet au « canal historique » de cette mouvance, a bien raison de fustiger ce carnaval parisien, vieux désormais de trois ou quatre décennies (*). Le festivisme, critiqué magistralement par Philippe Muray avant son décès hélas prématuré, est un dispositif fondamentalement anti-politique qui oblitère le bon fonctionnement de toute Cité, handicape son déploiement optimal sur la scène mondiale : dans ce contexte absurde, on n’a jamais autant parlé de « citoyenneté », alors que le festivisme détruit la notion même de « civis » de romaine mémoire. La France, depuis Sarközy et plus encore depuis le début du quinquennat de Hollande, est désormais paralysée par diverses forces délétères dont les avatars plus ou moins bouffons de ce festivisme post-foucaldien se taillent une large part.

Le paysage intellectuel français est envahi par cette luxuriance inféconde, ce qui déborde, via les relais médiatiques, dans la vie quotidienne de chaque « citoyen », distrait de sa nature de zoon politikon au profit d’un histrionisme ravageur. L’interprétation anti-foucaldienne de Bousquet peut donc s’avérer légitime quand on pose le diagnostic d’une France gangrénée par diverses forces pernicieuses dont ce festivisme inauguré par les foucaldiens avant et après la mort de leur gourou. 

Cependant, une autre approche est parfaitement possible. L’Occident, que j’ai toujours défini comme un ensemble idéologique et politique négatif et vecteur de déclin, est constitué d’un complexe touffu de dispositifs de contrôle installés par des pouvoirs malsains se réclamant notamment de Descartes et surtout de Locke. Aujourd’hui, ces dispositifs cartésiens/lockiens, occidentaux au sens négatif du terme (notamment pour les penseurs russes), sont critiqués par une figure actuelle de la gauche américaine comme Matthew B. Crawford. Cet auteur est à la base un philosophe universitaire qui a rejeté ces dispositifs idéologico-philosophiques abscons et déréalisants pour devenir l’entrepreneur d’un bel atelier de réparation de motos. Il explique son choix : c’est une lecture approfondie de Heidegger qui l’a amené au rejet définitif de cet appareil philosophico-politique occidental, expression sans doute de ce que le philosophe de la Forêt Noire nommait la « métaphysique occidentale ». Heidegger, pour Crawford, est le philosophe allemand qui a essayé d’infléchir la philosophie en direction de la concrétude, de la substance palpable, après avoir constaté que la philosophie occidentale débouchait dans un cul-de-sac, sans espoir d’en sortir. 

Crawford, comme Foucault, est donc un heideggerien cherchant à retrouver la concrétude derrière le fatras idéologique occidental. Crawford et Foucault constatent, suite à une lecture attentive des écrits de leur maître souabe, que Locke, figure emblématique de la pensée anglo-saxonne et, par suite, de la pensée politique dominante dans toute l’américanosphère, rejetait la réalité dans tous ses aspects comme un médiocre ensemble de trivialités. Cette position de Locke, père fondateur d’un libéralisme aujourd’hui dominant sur la planète, conduit à considérer tout contact avec les réalités concrètes, tangibles et substantielles comme non philosophique voire anti-philosophique, donc comme une démarche dépourvue d’importance voire grosse de perversités à oublier ou à refouler. 

Foucault, avant Crawford, avait souligné la nécessité de se débarrasser de cet appareil conceptuel oppresseur bien qu’en lévitation perpétuelle, cherchant délibérément à rompre tout contact avec le réel, à détacher hommes et peuples de tout resourcement dans la concrétude. Dans ses premiers écrits, que Bousquet ne cite pas, Foucault a montré que les dispositifs de pouvoir inaugurés par les Lumières du 18ème siècle ne constituent nullement un mouvement de libération, comme le veulent les propagandes occidentales, mais, au contraire, un mouvement subtil de mise au pas des hommes et des âmes destiné à dresser l’humanité, à l’aligner sur des schémas rigides et à l’homogénéiser. Dans cette optique, Foucault constatait que, pour la modernité des Lumières, l’hétérogénéité, constitutive du monde, soit les innombrables différences entre peuples, religions, cultures, « patterns » sociaux ou ethniques, devait irrémédiablement disparaître. Claude Lévi-Strauss, pour sa part, en tant que philosophe et ethnologue, avait plaidé pour le maintien de tous les schèmes ethno-sociaux afin de sauver l’hétérogénéité du genre humain parce que c’était justement cette hétérogénéité qui permettait à l’homme de pouvoir poser des choix, d’opter, le cas échéant, pour d’autres modèles si les siens, ceux de ses héritages, venaient à faillir, à s’affaiblir, à ne plus s’avérer capables de faire front dans les combats pour la vie. L’option de Lévi-Strauss était donc ethnopluraliste.
Foucault, lui, a choisi une autre voie pour échapper, croyait-il, à l’emprise des dispositifs inaugurés par les Lumières et visant l’homogénéisation totale et complète de l’humanité, toutes races, ethnies et cultures confondues. Pour Foucault, interprète audacieux de la philosophie de Nietzsche, l’homme, en tant qu’individu, devait « se sculpter soi-même », faire de sa personne une nouvelle sculpture au hasard de ses caprices et de ses désirs, en combinant autant d’éléments possibles, choisis arbitrairement pour changer son donné physique et sexuel, comme le suggèreront en force, et jusqu’à la folie, les théories du genre après lui. C’est cette interprétation-là du message nietzschéen que Bousquet, dans son nouveau pamphlet néo-droitiste, a fustigée copieusement. Mais, indépendamment de cette audace polissonne de Foucault et de tous les foucaldiens qui l’ont suivi, la pensée de Foucault est également nietzschéenne et heideggerienne quand elle entend susciter une méthode « généalogique et archéologique » pour en arriver à comprendre le processus d’émergence de notre cadre civilisationnel occidental, aujourd’hui rigidifié. 

Je pense que Bousquet aurait dû tenir compte de plusieurs refus de Foucault pour ne pas demeurer au stade du pur prurit pamphlétaire : la critique foucaldienne de l’homogénéisation des Lumières et du rejet lockien du réel comme insuffisance indigne de l’intérêt du philosophe (cf. Crawford), la double méthode archéologique et généalogique (que la philosophe française Angèle Kremer-Marietti avait mise en exergue jadis dans un des premiers ouvrages consacrés à Foucault). En ne tenant pas compte de ces aspects positifs et féconds de la pensée de Foucault, Bousquet fait courir un risque à son landernau néo-droitiste parisien, celui de réintroduire en son maigre sein une rigidité conceptuelle dans les stratégies métapolitiques alternatives qu’il entend déployer. L’anti-foucaldisme de Bousquet a certes ses raisons mais il me paraît inopportun d’opposer de nouvelles rigidités à l’apparatus actuel constitué par les nuisances idéologiques dominantes. Foucault demeure, en dépit de ses multiples giries, un maître qui nous apprend à comprendre les aspects oppresseurs de la modernité issue des Lumières. La faillite des établissements politiques inspirés par le fatras lockien conduit aujourd’hui les tenants de ce bataclan démonétisé à faire appel à la répression contre tous ceux qui, pour paraphraser Crawford, feraient mine de vouloir retourner à un réel concret et substantiel. Ils tombent le masque que Foucault avait, après Nietzsche, essayé de leur arracher. La modernité est donc bel et bien un éventail de dispositifs oppresseurs : elle peut dissimuler cette nature foncière tant qu’elle tient un pouvoir qui fonctionne vaille que vaille. Cette nature revient au galop quand ce pouvoir commence à crouler. 

Le festivisme des post-foucaldiens n’a finalement été qu’un fin peinturlurage pour donner du bois de rallonge aux établissements « lockiens ». A ce titre, Crawford est, dans le contexte contemporain, plus pertinent et plus compréhensible que Foucault quand il explique comment les pensées soi-disant libératrices des lockiens ont éloigné l’homme du réel, jugé imparfait et mal agencé. Ce réel, par sa lourde présence, handicape la raison, pensait Locke, et mène les hommes à l’absurde. Nous avant là, anticipativement, et sur un plan philosophique apparemment raisonnable et décent, le réflexe défensif et agressif de l’établissement actuel face à diverses réactions dites « populistes », ancrées dans le réel de la vie quotidienne. Ce réel et ce quotidien se rebiffent contre une pensée politique imposée et anti-réaliste, niant les ressorts du « réel réellement existant », du « réel sans double (imaginaire) » (Clément Rosset). La pensée politique dominante et les appareils juridiques sont lockiens, nous dira Crawford, dans la mesure où le réel, où toute concrétude, toute tangibilité, sont posés derechef comme imparfaits, insuffisants, absurdes. Les tenants de ces postures arrogantes sont dans le déni, le déni de tout. Et ce déni absolu finira par basculer dans le répressif ou par sombrer dans le ridicule ou dans les deux à la fois, le temps d’une apothéose bouffonne, grimaçante. En France, le trio Cazeneuve, Valls et Hollande, et le cortège des femelles qui tournoient autour d’eux en donne déjà un avant-goût sinon une illustration.  

Foucault avait découvert que toutes les formes de droit instaurées depuis le 17ème siècle français (cf. son livre intitulé « Théories et institutions pénales ») étaient répressives. Elles avaient abandonné un droit, d’origine franque et germanique, qui était, lui, véritablement libertaire et populaire, pour le troquer contre un appareillage juridique et judiciaire violent en son essence, anti-réaliste, hostile au « réel réellement existant » qu’est par exemple la populité. Le comportement de certains juges français face aux réactions populaires, réalitaires et acceptantes, ou face à des écrits jugés incompatibles avec les postures rigides dérivées de l’antiréalisme foncier des fausses pensées des 17ème et 18ème siècles, est symptomatique de la nature intrinsèquement répressive de cet ensemble établi, de ce faux libertarisme et révolutionnisme désormais rigidifiés parce qu’institutionalisés. 

Nous pourrions donc percevoir la « French Theory », et ses aspects dérivés de la pensée de Foucault (en ses différents aspects successifs), non comme un vaste instrumentarium visant à recréer arbitrairement l’homme et la société, tels qu’ils n’ont jamais été auparavant dans l’histoire et dans la phylogénèse, mais, au contraire, comme une panoplie d’outils pour nous débarrasser du fardeau que Heidegger désignait comme des « constructions métaphysiques » faillies qui oblitèrent désormais lourdement la vie réelle, le donné vital des peuples et des individualités humaines. Nous devons nous doter d’instruments conceptuels pour critiquer et rejeter les dispositifs oppresseurs et homogénéisants de la modernité occidentale (lockienne), qui ont conduit les sociétés de l’américanosphère dans l’absurdité et le déclin. De plus, un rejet cohérent et philosophiquement bien charpenté des appareils issus des Lumières implique de ne pas inventer un homme soi-disant nouveau et fabriqué (sculpté, dirait Foucault dans ce qu’il faut bien nommer ses délires…). 

L’anthropologie de la révolte contre les dispositifs oppresseurs qui se donnent le masque de la liberté et de l’émancipation pose un homme différent de cet homme séraphinisé des lockiens secs et atrabilaires ou modelé selon les fantaisies hurluberluesques du Foucault délirant des années 70 et 80.  La voie à suivre est celle d’une retour/recours à ce que des penseurs comme Julius Evola ou Frithjof Schuon appelaient la Tradition. Les voies pour modeler l’homme, pour le hisser hors de sa condition misérable, tissée de déréliction, sans toutefois le chasser du réel et des frictions permanentes qu’il impose (Clausewitz), ont déjà été tracées, probablement aux « périodes axiales » de l’histoire (Karl Jaspers). Ces voies traditionnelles visent à donner aux meilleurs des hommes une épine dorsale solide, à leur octroyer un centre (Schuon). Les ascèses spirituelles existent (et n’imposent pas nécessairement le dolorisme ou l’auto-flagellation). Les « exercices » suggérés par ces traditions doivent impérativement être redécouverts, comme d’ailleurs le philosophe allemand Peter Sloterdijk vient récemment de le préconiser. De fait, Sloterdijk exhorte ses contemporains à redécouvrir les « exercices » d’antan pour se discipliner l’esprit et pour se réorienter dans le monde, afin d’échapper aux impasses de la fausse anthropologie des Lumières et de leurs piètres avatars idéologiques des 19ème et 20ème siècles. 

Les « Gender Studies » et les gesticulations post-foucaldiennes sont également des impasses, des échecs : elles ont annoncé notre « kali yuga », imaginé par l’antique Inde védique, époque de déliquescence avancée où hommes et femmes se conduisent comme les bandarlogs du « Livre de la Jungle » de Kipling.  Un retour à ces traditions et ces exercices, sous le triple patronage d’Evola, Schuon et Sloterdijk, signifierait mettre une parenthèse définitive aux expériences bizarres et ridicules qui ont conduit l’Occident à son déclin actuel, qui ont amené les Occidentaux à déchoir profondément, à devenir des bandarlogs. 

Robert Steuckers,
Bruxelles-Ville, juin 2016.  

(*) Le problème de Bousquet, c’est qu’il fustige ce carnaval grand format au départ d’un cénacle tout aussi carnavalesque, mini-format, où des figures à la Jérôme Bosch s’agitent et se trémoussent.    

lundi 5 septembre 2016

Kerry Bolton: “The European Enterprise: Geopolitical Essays”

Kerry Bolton:

“The European Enterprise: Geopolitical Essays”

Review: The European Enterprise: Geopolitical Essays by Robert Steuckers. Selected and translated by Dr Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).
To order the book:
https://www.amazon.com/s?ie=UTF8&page=1&rh=n%3A283155%2Cp_27%3ARobert%20Steuckers

The Anglophone Right is light-years behind the Occident and Russia intellectually, lacking a depth of philosophical grounding on which to base action. Fortunately in recent years there have been several major projects that have provided the Anglophone monolinguist such as this writer, with translations of works by major European thinkers; the most relevant being those around and emerging from the Nouvelle Droite and from the Russian neo-Eurasianists around Dr Dugin. A significant advance for the Anglophone reader was the creation of Arktos Media Ltd., translating the works of seminal European thinkers such as Guillaume Faye and Alain de Benoist. Now from the Antipodes (Australasia; albeit run by expatriate New Zealander Gwendolyn Toynton) Manticore Press has emerged as a quality publisher of traditionalist and philosophical books. The latest is a selection of nine essays, of over 300 pages, derived from lectures translated by Indian scholar Dr Alexander Jacob. These essays cover a decade up to 2015, from the thinking of Belgian geopolitical theorist and European actionist Robert Steuckers, a founder of the European Nouvelle Droite, who went on to establish the think tank Synergies Européenes in 1994.

The essays are important, providing a wide-ranging background on the vital issue of Europe’s place in the world, from the position of geopolitics as a science. Ironically, given that again there is a dirge of depth analyses among Anglophone Rightists, geopolitics owes as much to the 19th century British theorist Mackinder as it does to the German theorist Karl Haushofer, both postulating how the control of land-masses equates to world-rule, areas moreover which are today hotly disputed, and the targets of US machinations on numerous fronts. This tradition of geopolitical science developed a theory on a perpetual conflict between two inherently rival aspects of geopolitical power: sea-power and land-power. Thalassocracy (sea-power) was, fairly obviously, epitomised by Britain; land-power by Russia, France, Austro-Hungary and Germany. Britain sought to contain and divide the European land-powers, including Russia, with various diplomatic manoeuvres, including the backing of Japan and of the Ottomans against Russia. Britain ran interference against European unity, including the unity promoted by Russia through its avid support of the Holy Alliance. Countering the thalassocratic efforts to contain Europe, Haushofer promoted an alliance between Germany, Russia and Japan. Today geopolitical theorists and advocates of Europe’s unity advocate a “Paris-Berlin-Moscow axis”.

Britain sought to impede Europe right up its own suicidal devastation in wars against Europe during 1914-1918 and 1939–1945. It was these intra-European wars that made European states debtors to the USA, whereas hitherto the USA had been a debtor state. Consequently the traditional European empires were scuttled, a key US war-aim that was flagrantly stated in both Wilson’s Fourteen Points after World War I and Roosevelt’s Atlantic Charter during World War II. In these we read that the mainstay of the post-war world, would be free trade, and this meant the death of the empires (See Bolton, “The Geopolitics of White Dispossession”, Radix, Vol. 1, 2012). Today it is called globalisation, and as Steuckers states, doctrines such as liberalism and multiculturalism are used to facture organic societies.

The USA assumed the mantle of the thalassocratic world power from Britain. Thalassocracy is based around the mercantile spirit. The Zeitgeist that was epitomised by Britain was that of the shop-keeper empowered with a war-fleet. The capitalist ethos was under British auspices, and provided the economic doctrine of the Manchester School, under which much the world now endures. Contra this thalassocratic economics is the German School of Friedrich List, whose doctrine is that of the autarchy of continents and great land-masses. The world wars were fought around these contending world-views. It was a pyrrhic victory for Britain however; indebted, its empire soon crumbled.

While Britain’s tradition was that of the Indo-European ethos, the ethos that dominated the founding of the American colonies and the later USA was predominantly Puritan/Calvinist. The USA was the legacy of a Civilisation that had already entered its Late epoch of decay to use the Spenglerian analogy (although Steuckers does not refer to Spengler other than in a single allusion). The USA was the end of something old, not the beginning of something new. Money was its religion from the start, and according to the Puritan ethos culture is regarded as nothing other than a frivolous distraction from work. In this regard Steuckers makes this important point that the USA was founded upon Calvinist/Puritan messianism. Max Weber wrote of capitalism and the Puritan ethic, and although not mentioned by Steuckers in these essays, Weber could be advantageously consulted on the character of the USA and the character of capitalism as a messianic creed. What it means, and what is well appreciated by the Russian Eurasianists, is that the fight between world creeds has a metaphysical dimension.

It is a moot point to argue whether the dominant messianism that motivates US world policy, is one of Jewish origin and purpose, and about the Jewish character of Puritanism. What the Russian Eurasianists (and Steuckers) refer to as “Atlanticist” geopolitics based around Anglo-American thalassocratcy has been willing to sacrifice the interests of Israel and Zionism, and those “Court Jews” such as Kissinger, assumed by certain elements of the Far Right to be nothing more nor less than elders of Zion, have also been willing to sacrifice Israeli interests. In this regard Steuckers refers to Israel as a pawn of US geopolitics, rather than the common assumption among the US Far Right and others, that the USA is a pawn of Israel. One might recall that it was also the position of the USSR, which published some excellent books on Zionism for world-wide consumption, such as Caution: Zionism!, that Zionism was always a pawn of oligarchic geopolitics.

This collection of essays does not include extensive discussions on defining “Europe”, although there are plenty of allusions to historical figures, politicians and academics, each briefly identified with nearly 500 footnotes provided by Dr Jacob. It does however include a brief consideration of what a “reich” is. Steuckers finds the Hitler reich falls short of the traditional concept that is defined by a transcendent Idea that is capable of being inclusive to sundry ethnies while being antithetical to the liberal multiculturalism fostered by US-led capitalism whose artificial character, otherwise called “globalism” is bereft of any sense of permanence, place and identity that gives what it is to be human its very essence of being. Indeed, it can be said that a reich as an imperial concept is organic, and what the banal Left has been calling “neo-imperialism” is inorganic and indeed antithetical to what is genuinely imperial. For definitions and history of the regal Idea and what constitutes an imperium in a traditional sense, one might refer to the works of Julius Evola, whose primary books have in recent years bene translated into English, probably for the most part due to the revival of interest in esotericism which happens to be the predicate of his political ideas. In reaching back to the origins of the reich Idea, Steuckers goes beyond Europe to the “proto-Persians” whose knightly and regal ethos of duty and obedience was wide-ranging and provided the social basis for the pre-capitalist organic communities for millennia.

What the Steuckers’ collection does focus on is certain practicalities of European unity that are not so frequently discussed, such as the importance of telecommunications, a European space programme, satellite communications, Continent-spanning roads and other communications systems. Europe’s sovereignty requires the elimination of US corporate dominance in such areas. It is here that Russia would provide an important role, among others. Here also the “Eurasian” vision enters, as it does with revival of Russian influence that would, in conjunction with a European geopolitical strategy, confound US “Atlanticist” thalassocratic strategy, the aim of which is to keep Europe and Russia confined. Steuckers calls such a geopolitical break-out “de-enclaving”, of breaking out to US imposed strictures, which have been most evident in the “colour revolutions” in the former Soviet states and Central Asia, and in the turmoil created in Libya, Syria, Iraq and Afghanistan. Beyond this Steuckers factors in the importance of a European policy of alliances with Iberian America, with the natural focus being Bolivarian Venezuela. Indeed this is the vision officially held by Venezuela of a united Bolivarian bloc; the vision, it can be added, of Juan Peron, whose geopolitical diplomacy included Gadaffi’s Libya as an important player (See Bolton, Peron and Peronism, 2014).
It is of passing interest in this regard, that Peron while exiled in Spain, was a follower of the Belgian geopolitical theorist Jean Thiriart, in whose legacy Steuckers works. A further convergence is the cross-pollination of thinking that has taken place between the Nouvelle Droite, Steuckers, de Benoist, and Thiriart, and the Russian neo-Eurasianists headed by Dugin. Common factors include the referencing of the geopolitics of Mackinder and Haushofer, with the important concepts of the “Heartland and Rimland” in defining geopolitical spheres, sea-power and land-power in defining inherently conflicting world-views; and the legal philosophy of Carl Schmitt in defining identity and opposition. Both Steuckers and Dugin place importance on cultivating allies in Asia. BRICS is a manifestation of the influence that Dugin and the Eurasianists have on the Putin regime, and partly why Putin is regarded as inherently evil by the “Atlanticists”. Steuckers and Dugin both place importance on China as an ally in “de-enclaving” Eurasia. Steuckers states that China, like Japan, does not have a proselytizing religion, nor does it interfere in internal politics when dealing with a state, in contrast to the USA, which has long used moral slogans as a primary strategy. China (like Japan) retains its traditions while adapting to technology, although Steuckers does state that China has adopted “western” and “social Darwinist” models of development. For whatever it is worth, this is the one major point about which I am hesitant, perhaps because of unconscious Antipodean parochialism, and my resistance to the infatuation New Zealand political and business circles have had with China since Mao’s time. While Steuckers addresses the matter of oil and other resources, one of this reviewer’s preoccupations has been with approaching “water wars” as a major factor particularly in Eurasia, with China having pursued a policy of controlling the head-waters of much of Asia in Tibet, and certain major problems even now between Russia and China on the issue. (See Bolton, Geopolitics of the Indo-Pacific, 2013).

A further interesting and contentious (among the Right) aspect of Steucker’s thinking will be his rejection of separatist and “identitarian” politics among the numerous European ethnies. He sees this phenomenon as a regression of European unity and the premises of these identities as superficial. Considering what Steuckers calls the “Eurocracy” of the European Union, the emergence of such identities in reaction to the levelling materialism and hedonism of the EU, derived from the USA, with a Jacobin-Freemasonic ideological impetus, is understandable. However, Steuckers does not seem to consider these national and ethnic movements as offering anything of cultural depth. Steuckers’ concern is that the separatist reaction is a further step away from a true European reich, and that Europe will become more fractured. Certainly one sees in many such movements of the “Far Right” a policy foundation based on neo-liberalism and Islamophobia, to the point of serving as a hurrah chorus for Israel, in a manner similar to the way sections of the “Right” during the Cold War parroted the anti-Soviet and anti-Russian slogans concocted by embittered Trotskyites.

Steuckers aptly identifies today’s misnamed “neo-conservative” movement with this Trotskyism, that maintains much influence over US foreign policy, and which has resurrected its Cold War rhetoric in combatting the new enemies: “Islamofascism”, as the neo-con Trots coined it, and Russia, the perennial enemy. As Steuckers states, the “permanent war” promoted by the USA is a derivative of the “permanent revolution” that the Trotskyites made an essential part of US foreign policy. Actually what the neo-con geopolitical strategists specifically call this perpetual state of instability promoted by the USA is “constant conflict”. In coining the term as the heading of a seminal paper on foreign policy, American geopolitical strategist Ralph Peters wrote that the primary element in what he overly called the destructive policy, is cultural degeneracy using MTV, Hollywood and the like to eliminate every vestige of tradition, and to fracture a targeted society. We see how this operates through the US State Department’s promotion of “Hip Hop” and the like among the young in Europe and elsewhere, reminiscent of the CIA-founded, Trotskyite-led Congress for Cultural Freedom using jazz and abstract expressionism during the Cold War, but now on a much broader and more debased scale. (See Bolton, Babel Inc., 2013).

Above all, for this reviewer, Steuckers identifies the enemy of Europe and of Russia as the USA, and the rift to be one of metaphyseal dimensions; a conflict of differing world-missions. The USA constitutes the “outer enemy”, if I might utilise a Yockeyan term, the enemy which in Carl Schmitt’s concept of the other, can help unify and form the European ethnos, revitalised by a symbiosis with Russia. Interestingly also, Steuckers draws not from Spengler, but from Arnold Toynbee. He sees in Toynbee’s theory of civilisation as emerging through “challenge and response” a creative dialectic that can revive what Spengler would consider a Civilisation in its Winter epoch heading towards senility and death. Europe’s response to challenges might provide that impetus for renewal. Certainly Russia has set that course, and with its own consciousness of mission could also provide Europe with a new sense of destiny.

Related links

www.manticore.press